Co je lokální hnojení?

Volba nejracionálnějších způsobů aplikace hnojiv je důležitým faktorem určujícím nejlepší dostupnost živin pro kořenové systémy rostlin. Pro zvýšení produktivity práce a snížení mzdových a energetických nákladů je žádoucí kombinovat aplikaci hnojiv s dalšími pracemi (orba, setí, meziřádkové zpracování půdy).

Způsoby aplikace minerálních hnojiv lze rozdělit do dvou skupin: rozmetání (pokud se nejedná o přihnojování) následované orbou, diskováním, kultivací nebo bráněním a lokální – aplikace hnojiv do dané hloubky ve formě pásku nebo ohnisek (hnízd). ). Při plošné aplikaci se dosáhne silného promíchání hnojiv s půdou, při lokální aplikaci je promíchání obvykle mnohem méně výrazné, v orné vrstvě se tvoří silně vyhnojené vrstvy.

Aplikace plošného hnojiva

Kvalitativního rozložení hnojiv na povrch půdy lze dosáhnout jejich aplikací technicky zdatnými stroji a dodržením provozního režimu prosévacího zařízení. Před zahájením prací a v procesu jejich realizace je kontrolován technický stav strojů, jsou seřízeny a seřízeny na danou dávku a přípustné nerovnoměrné nanášení a zjišťuje se pracovní záběr stroje. Zároveň se zjišťuje napětí větví podávacího pracovního tělesa – dopravníku, frekvence otáčení secích kotoučů, snadnost pohybu vedení hnojiva v poloze “vpřed” a “vzadu”.

Rovnoměrné rozložení hnojiv po pracovní šířce stroje závisí na správném nastavení jeho výsevních jednotek, úpravě místa pro přísun hnojiv na disky. 3 Symetrie rozmístění hnojiv vzhledem k podélné ose stroje je dosaženo posunutím vedení hnojiva (vpřed-vzad) a změnou polohy jeho sklopných stěn.

Posunutím vedení hnojiva dopředu ve směru pohybu agregátu a otočením jeho výklopné stěny k obvodu prosévacího kotouče se zvyšuje koncentrace hnojiv ve střední části hnojeného pásu. Posunutím vedení hnojiva zpět a otočením jeho kloubové stěny do středu prosévacího kotouče se zvyšuje koncentrace hnojiv podél okrajů pásu. Nedoporučuje se zasouvat vedení hnojiva zpět o více než 20–25 mm od osy disku.

Při použití práškových hnojiv a vápenných materiálů se zohledňuje síla a směr větru. Při pohybu jednotky po směru větru je zajištěno jejich rovnoměrnější rozložení po povrchu pole a normální pracovní podmínky obsluhy.

Kvalitu aplikace hnojiva charakterizují tyto ukazatele: soulad skutečné dávky hnojiva s danou; rovnoměrnost prosévání hnojiva na povrchu půdy. V souladu s agrotechnickými požadavky by se skutečná průměrná dávka hnojiv neměla lišit od stanovené o více než ±10 %. Kvalita distribuce hnojiva po povrchu půdy je charakterizována měřením poměrů živin N:P2O5, N:K2O a P2O:K2O na účetních plochách o velikosti 0,5 × 0,5 m.

Lokální aplikace hnojiv

Lokální aplikace hnojiv se vyznačuje vysokou kvalitou distribuce živin v půdě, což je dáno použitím pokročilejších mechanických, pneumomechanických nebo pneumatických secích strojů na strojích pro tento způsob. Nerovnoměrné rozložení hnojiv při lokální aplikaci nepřesahuje 8–10 %.

Při lokální aplikaci je vyloučeno nekontrolované promíchávání hnojiv s půdou, charakteristické pro metodu posypu. Stupeň promíchání je určen konstrukcí pracovních orgánů a jejich nastavením.

Koncentrace rostlinných živin v místech jejich aplikace může být při rozptýlené metodě desítky i stokrát vyšší než jejich obsah v půdě. 4

V podzolizované černozemě rok po lokální aplikaci N90P90K90 páska v přilehlé vrstvě půdy (2 cm) obsahovala 46 mg/100 g půdy P2O5 a 16–K2O, po 2 letech byly tyto hodnoty 37 a 18 mg. /100 g zeminy, resp. Stupeň mobility fosfátů 6 měsíců po aplikaci N90P90K90 lokální metodou v podzolizované černozemě byl 7krát vyšší a v typické černozemě – 18krát, než u metody rozptylové.

Vysoký obsah živin v půdě ve stavu dostupném rostlinám při lokální aplikaci hnojiv je tak dlouhodobě udržován a poskytuje výraznější výnosy v přímém působení i později.

Lokální aplikace hnojiv určitým způsobem ovlivňuje tvorbu kořenového systému rostlin, jejich výživu, vývoj a tvorbu nové plodiny. Při místní metodě je růst kořenů v oblasti hnojení posílen, ale jejich celková hmotnost se může mírně lišit nebo zůstat stejná a vývoj kořenového systému se vyskytuje hlavně v oblastech bohatých na živiny. S místem hnojiva přichází do kontaktu část kořenového systému rostliny, kterou lze rozdělit na dva podsystémy s různým stavem soli – vysokosolný a nízkosolný. Kořeny s vysokým obsahem soli se podílejí (70–80 %) na zásobování nadzemní části rostliny živinami a kořeny s nízkým obsahem soli se podílejí na vodě. Tato specializace kořenů zlepšuje zásobování rostlin živinami a vodou. Tvorba sekundárního kořenového systému za těchto podmínek je příznivá zejména pro obilniny v podmínkách sucha, stejně jako v oblastech se zkrácenou vegetační dobou.

Lokální aplikace hnojiv zvyšuje schopnost plodin odolávat suchu, výrazně snižuje nedostatek plodin a má pozitivní vliv na ukládání rezervních látek. Spotřeba vody rostlin na jednotku produkce s lokální aplikací se snižuje o 10–15 %.

Zvyšování optimálních dávek hnojiv při lokální aplikaci snižuje výnos výrazněji než při plošné aplikaci. Pásová aplikace v tomto ohledu klade vysoké nároky na kvalitu distribuce hnojiv z hlediska rovnoměrnosti jejich výsevu a stability jejich dávkování.

Způsoby aplikace hnojiv se dělí na základní aplikaci, předseťovou aplikaci a hnojení (kořenové hnojení a hnojení na list). [6] Kromě toho se hnojiva zavádějí do půdy předseťovým ošetřením osiva a při hnojení závlahou hnojením.

Načasování a způsoby aplikace hnojiv jsou pro různé plodiny individuální, závisí na půdě a klimatických zónách jejich pěstování a jsou zastoupeny různými systémy hnojiv. [8]

Biochemický základ

Požadavky plodin na živiny nejsou stejné. Nejdůležitějším faktorem pro stanovení potřeby hnojiv pěstovaných rostlin je množství živin odebraných z půdy s plodinou. Záleží na výnosu. [6] Existuje zbytkové, ekonomické a biologické odstraňování.